Gn 18:1-15
Jan 14:1-17
Vyprávění o návštěvě u Abraháma nám představuje starozákonního Boha, který se nechá hostit a obskakovat. Možná že by to sám ani nevyžadoval, ale jsme to my lidé, kteří máme tuto představu, že Boha je třeba stále sytit. Buď jídlem, oběťmi, nebo naopak postem, dobrými skutky a odříkáním. Nemám nic proti postu, ale ten je dobrý pro nás, ne pro Boha. On jej ani nevyžaduje, ani jej nepotřebuje. Jak radikální a v pravdě koperníkovský obrat se stal příchodem božího Syna. V něm se naopak Bůh dává za pokrm nám lidem.
Ježíš nám ve své řeči, kterou jsme slyšeli v evangeliu odhaluje tajemství vnitřního života Nejsvětější Trojice. Jestliže je Trojice vnitřní strukturou Boha, pak Ježíš je jeho vnější, viditelnou strukturou. Vlastně nám jednoduše říká jak to funguje a ono to má velký dopad na to, abychom naše křesťanství žili bez karikatur a pokřivení. Abychom my správně fungovali. Ježíš je tedy cesta, jak říká Tomášovi. On nestojí v cestě jak ho někdy špatně světu představujeme. Není to bariéra na kterou když narazíš musíš napřed splnit to a ono a pak teprve postoupíš do dalšího levelu. Není to přehrada která když něco zlého provedeš ještě zvýší svoji mohutnost a nedostupnost. Jak říká ve své knize Božský tanec Richard Rohr: „I naše hříchy se někdy stávají našimi nejlepšími učiteli. Velké proudění využívá absolutně všeho. I naše chyby budou využity pokud jim to dovolíme. Tak dobrý je Bůh.“
A na této Cestě máme mocného poutníka který nás doprovází, dokonce je v nás. Je stejný jako ten, kterým byl naplněný Ježíš. Je to to stejné proudění. Stejná mocná síla, stejný tichý vánek. Ruah, jak říkají židé. Advokát, zástupce, který je do nás vložený. Ten, který se za nás modlí, když sami nemůžeme nalézt ta
správná slova. Když tedy budeme poznávat Ježíše, budeme postupně znát i Otce. Nic víc k tomu nepotřebujeme. Pak nás onen Ruah bude stále uchvacovat a my prostřednictvím tohoto spojení budeme konat zázraky. A ty se dějí. Dnes a denně. Stále kolem nás. V celém světě. Stačí se jen dívat. Vidět věci za zrakem. V lidech, kteří nezištně pomáhají, vedou, nebo nasazují své životy za druhé. Jsme toho součástí. Najednou jsou tito lidé tou cestou po které mohou potřební bezpečně projít. Stávají se samotným Ježíšem. „Jsme živi avšak již ne my, žije v nás Kristus.“ To se za chvíli budeme modlit v liturgii. A proudění jde s námi, je v nás.
Bůh je náročný milenec. Netlačí na pilu ale zároveň chce opravdové partnery. Zřejmě mu na nás opravdu záleží. Někteří dokonce říkají, že ho měníme. A to je úžasné. Sám tomu věřím také.
Dovolte, abych dnešní povídání zakončil modlitbou z již zmíněné knihy Richarda Rohra:
„Bože pro nás, kterému říkáme Otče
Bože po našem boku, kterému říkáme Synu
Bože v nás kterému říkáme Duchu
Ty jsi věčné tajemství které buduje, rozvíjí a oživuje všechno,
také nás a také mne.
Žádné jméno nestačí tvé dobrotě a velikosti
To, kým jsi, vidíme jen v tom, co je
Prosíme o takové dokonalé vidění
jako bylo na počátku, je teď a bude vždycky“
Amen