Interpretace příběhu Ježíšova zmrtvýchvstání může být různá. A ten, kdo interpretuje, ten také zároveň stylizuje, tedy formuje, či přetváří daný příběh zcela přirozeně ke svému obrazu. Pokud k této stylizaci dále přiřadíme vlastní psychologický profil člověka, může být výsledná reinterpretace skutečně rozdílná od již proběhlé reality. A přesto je to v pořádku, neboť každé takové jednání a každá taková relektura (novočtení) a přemýšlení nás vede ke skutečnosti, kdy se pečeť pravdy do nás postupně tiskne a obraz zůstává a skládá se v našem srdci. Je to chvíle, kdy se stáváme součástí příběhu a příběh se stává součástí nás.
Z téměř všech zpráv, které máme z evangelií k dispozici, můžeme usoudit, že Ježíš je po svém zmrtvýchvstání stejný a zároveň jakoby jiný. Nemůže ho poznat Marie z Magdaly, učedníci jdoucí do Emaus, apoštolové se bojí zeptat na břehu jezera, zda je to on. A přesto všichni z těchto lidí cítí a ví, že se s ním setkali a že to bylo setkání, které mělo zcela zásadní dopad na jejich další život. Ježíš má moc se stát po svém zmrtvýchvstání každým mužem a každou ženou na tomto světě. Narození Krista, jeho život a také smrt, při které došlo k roztržení chrámové opony, bylo vyvrcholením velké transformace Boha, která byla ukončena vylitím Ducha o Letnicích. Od této chvíle je u konce jakékoli privilegium jednoho národa, kterému se zjevil Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův. Doba o které hovořil Ježíš ze samařskou ženou u studny je tady. Již jej nemáme uctívat ani v Jeruzalémě, ani na Chorebu, ani někde jinde, ale ve svých srdcích. Tam má být jeho trůn i jeho sláva. Slova apoštola Pavla: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ jsou jasným důkazem této skutečnosti. Celé dějiny lidstva se točily kolem vzývání a sycení Boha i jiných entit oběťmi a dary. Nyní sám Bůh přichází, aby nás sytil tělem svého Syna, jak si to Ježíš přál při poslední večeři. Kosmický Kristus – Logos se rodí v čase a prostoru, aby se stal člověkem a krmil člověka sám sebou. A tato revoluce smýšlení o Bohu jde dál. Kristus sytí Krista, protože my se jím postupně stáváme, dorůstáme do něj a proměňujeme se v něj. Jeho Duch se modlí v nás a s námi nepopsatelnými vzdechy, neboť my sami nevíme, oč se máme modlit. A to vše se bude dít do té doby, než všechno a všichni budou v něm a stanou se jím a tímto se naplní plán, který měl Bůh na počátku všeho, kdy ještě neexistoval svět a čas. Jsme skutečně utkáni na trojiční osnově a jsme obrazem Nejvyššího. Jsme povýšeni, jsme bohové, neboť v nás má Bůh své místo. Není již nikdo na tomto světě, kdo by se rodil bez této jistoty, která nás musí přirozeně vést k jasnému úkolu: Jestliže jsi člověče takto vyznamenán, dostůj v Lásce tomuto poslání proměňovat a posvěcovat celý svět kolem sebe.
Amen